O povahových defektech.

Disclaimer:
Dnešní blog je červená knihovna a slohově se taky nejedná o úplně zdařilou práci. Svůj účel však alespoň pro mě splní. Tak abychom předešli zbytečným výlevům, upozorňuji rovnou.
—————————————————-
Asi to znáte, každý má ve svém životě okamžik, kdy si sám sobě řekne “kurva, tohle jsem já?!”. Tohle má být krátké pojednání o tom, jak jsem došel ve své zabedněnosti k poznání, že nejsem tak úžasná a bezchybná osoba, jak jsem si dlouho sám o sobě myslel. A protože jsme se sešli na tomto serveru, ústředním tématem bude jak jinak než sex, vztahy, touhy a v mém případě i zklamání.

K mému mentálnímu nastavení. Vím, že nejsem ošklivý, mám něco v hlavě, prestižní vzdělání, dobrou práci a zajímavou perspektivu. Vlastně odmala mi vycházelo takřka vše, co jsem chtěl a na co jsem sáhnul. Tím jsem se, bohužel, stal poměrně hodně arogantním, sice cílevědomým, ale nadutým a samozřejmě to mělo vliv i na další povahové defekty, kterým se chci věnovat níže. Že by tyto defekty mohly být problémem mi došlo až vlastně nedávno, poté, co jsem prošel příběhem, který v trochu upravené formě předkládám.

Od svých patnácti let jsem měl partnerku, se kterou jsme spolu byli necelých sedm let. Vztah to byl krásný, ona, i když se se mnou celkem pochopitelně již nebaví (viz níže), je nádherná, hodná a inteligentní žena. Co se ovšem postele týče, její pudy se projevovaly jednou za uherský rok a samotný akt byl velice stereotypní až robotický. Když jsme ještě byli každý u rodičů, tak jsem to nijak nevnímal, ovšem okamžikem sestěhování se, začaly vyvstávat první problémy.

Zpočátku jsem se s ní snažil situaci řešit přímo, celkem intenzivně, ale nejsem z těch, co by ženy považovali jako de facto nádoby na sperma, které musí být připravené k použití, kdykoli si muž řekne. Nejkrásnější na sexu je pro mě právě dokonalé vnitřní souznění v tu danou chvíli, kdy musím cítit, že jsme oba na stejné vlně. Zřejmě proto, vrátím-li se k předchozímu blogu, nebyla úspěšná moje “epizoda” v kommerz-prcu.

Situace se vyvinula tak, že když nechtěla, dále jsem se nesnažil a radši čekal na chvíli, kdy si budu moct alespoň ručně prohnat dávku semene chámovody, případně hledal povyražení jinde. Tady jen poznamenám, a níže to ještě rozvedu, nikdy jsem nevnímal problém v tom, že jsem nevěrný, ale sám bych nevěru u partnerky nesnesl. Můžeme tedy shrnout, že jsem, ke všemu uvedenému, ještě pokrytec nejvyššího stupně.

Pak ovšem přišel nečekaný zlom. Moje tehdejší přítelkyně odjížděla celkem pravidelně na víkendy ke své rodině přes celou republiku, neboť její máma si vzala jiného muže a odstěhovala se za ním na Moravu i se svými ostatními dětmi. Já tedy trávil čas sám, od pátku do neděle, v našem bytě a chvílemi nevěděl, co se sebou. Páteční večery se většinou nesly v duchu pivních hodů s kamarády, následovaných sobotními náročnými rány. Soboty zas byly ve znamení střízlivění, cvičení a učení a neděle byly ryze studentské.

Jeden sobotní večer mi zablikala na mém instagramovém účtu zpráva od jedné ženy, říkejme jí třeba Sofie. Sofie je rovněž nádherná, citlivá žena, o tři roky mladší než já, plná elánu a jakési těžko vysvětlitelné energie, která mě neuvěřitelně přitahuje. Pro lepší představu čtenáře má dlouhé hnědé vlasy, malá a hezky tvarovaná prsa, vysportovaný zadeček a dlouhé nohy, jež spolu se zadečkem dokáží člověka nahnat do zákoutí jeho mysli, kde se při pohledu na ně odehrávají nejrůznější příběhy a tužby na jediné téma: jak se mezi ně dostat a jak ji mít jen ve své moci.

Zpráva byla poměrně stručná: “Nechceš se dneska vidět? Mám volno a dlouho jsem tě neviděla.” Vzhledem k tomu, že má přítelkyně byla pryč a jak jsem už řekl, já nejsem vzor ctností, co se věrnosti ve vztahu týče, souhlasil jsem a vydal se na místo určení. Sešli jsme se v baru, popíjeli a povídali si dlouhé hodiny. V jejích očích jsem poznal, že se jí líbím a ona zas určitě musela poznat, že ona mně více než to. Žádné city ovšem tehdy nebyly, jen ta energie, možná oči? Jako puberťáci jsme tomu říkali “mrdavej výraz”. Těžko říct, jak to charakterizovat, každopádně asi každý čtenář chápe, co tím myslím.

Začali jsme se scházet každý týden. Přítelkyně odjela, já jel za Sofií. Každý týden jsme se procházeli Prahou, občas zašli na drink, někdy do kina nebo na večeři. K ničemu fyzickému však nikdy nedošlo. Já ale postupem času věděl, že jsem se zamiloval. Že ji chci mít jenom pro sebe a s nikým se nedělit. Každou noc se mi zdála variace stejného snu. Věděl jsem, že je submisivní a že má ráda, když ji muž při sexu ovládá. Ne jako loutku, ale jako partnera. Že snese tvrdší zacházení, ale pořád v mezích vzájemného respektu a porozumění. A přesně v těchto intencích se odehrávaly mé divoké sny o Sofii. Když jsem zrovna nemyslel na sex s ní, zdálo se mi o společných chvílích, o těch procházkách a aktivitách, co jsme spolu dělali. Miloval jsem ji a vlastně miluju stále.

Konečně se dostáváme rozvedení mého pokrytectví. K sexu jsem nikdy nepotřeboval city, stačilo mi, abychom se bavili. Abychom se bavili v tu danou chvíli a po zavření poklopce už mi bylo víceméně fuk, co bude daná hodinová partnerka dělat zítra, na co myslí nebo jak chce trávit další den. Stačilo mi, že předtím jsme byli na stejné vlně, nic nebylo nucené, já nechtěl být ve vztahu s ní, ona zas se mnou. Na to, že jsem zadaný, jsem upozorňoval vždy dopředu. Proto jsem také nikdy nedošel do stádia výčitek, že jsem svou tehdejší přítelkyni podvedl. Bral jsem to jako lepší formu masturbace se stejným, ačkoliv samozřejmě příjemnějším, efektem. Přítelkyně o tom samozřejmě nevěděla, nepochopila by to, což není nic překvapivého, a navíc chyba byla objektivně vždy u mě, já to dělal, ona ne. Když jsem ale cítil první záchvěvy lásky k Sofii, věděl jsem, že musím ukončit dlouholetý vztah a doufat, že se mi vyplní přání být se Sofií.

Jenže rozchod mi trval dlouho. Několik měsíců jsem se odhodlával a naplno poznával další defekt - jsem v těchto věcech zbabělec a srab. Navíc Sofie taky už nemohla každý víkend, přičemž jsme se vídali méně a méně, až se náš kontakt omezil na občasné zprávy přes Instagram.

Vzhledem k tomu, že píšu tento blog, není těžké odhadnout, jak to dopadlo. Sofie se zamilovala do jiného a dnes je šťastně zadaná. Na Instagramu jsem už viděl i pěkný zlatý kroužek, který jí šťastlivec dal na prst, na znamení jejich, doufejme, nekonečné lásky.

Já své tehdejší přítelkyni nakonec zlomil srdce, řekl jsem jí o Sofii, ale pro mě už bylo pozdě. Nakonec jsme zůstali, já i žena, se kterou jsem byl do té doby třetinu svého života, sami. Ona mě celkem spravedlivě nesnáší a já zůstal v myšlenkách stále se Sofií. Nicméně pragmaticky řečeno to tak muselo být. Vzhledem k tomu, co jsem cítil k Sofii, nemělo smysl být dále ve vztahu se ženou, ač úžasnou, když jsem měl a mám srdce pro jinou.

Co si z této červené knihovny vzít? Netuším. Je ale zajímavě poznat sám sebe a vyvést se z omylu, že jsem bezchybný a odvážný. Retrospektivně mě baví sledovat vývoj nadutého, sebevědomého a místy arogantního hejska, jehož základní povahové rysy ale v určité míře přetrvaly dodnes a je tak bezpochyby stále na čem pracovat. Taky jsem do budoucna poučen o spoustě, zde ani nevyřčených, věcech stran vztahů a vyrovnávání s neuspokojenými tužbami. Že to vnitřně bolelo a bolí, je fakt, taky je ale fakt, že pro mě to je neocenitelná zkušenost. I kdyby mi to nedalo nic než poznání sebe sama, tak je to jednoznačně plus.